Čas od času se to tak nějak samo od sebe vyvine, že se zadaří napsat fajn článek na zajímavé téma a ono se to opět vrátí jako dobře hozený bumerang. Při bádání ve zdrojích zjistíte, že téma je širší, zaslouží si a i snese – z pohledu čtivosti – dalších pár zajímavých odstavců. A aniž byste měli přesný záměr nebo plán, zjistíte, že píšete seriál. Nám se to zadařilo s tématem spánku, na konci ledna jsme se vás ptali, jestli spíte dobře a v druhém pokračování jsme vás vyzvali, abyste poslali svou insomnii spát. Právě čtěte třetí díl věnován všem sovám, ranním ptáčatům a jiné zvěři.

Proč sovy a ranní ptáčata?

O tomto přírodovědném dělení lidí podle toho, kdy jsou nejvíce aktivní, čilí, kdy spí a kdy naopak ne, jste již jistě slyšeli. Někteří z nás, kteří se ale necítí ani jako Rozárky nebo Hedvigy, ani se nepovažují za skřivany či jiné čiperné ranní spěvavce, možná i uvažovali o dalších subtypech. Na prvou nám všem napadne medvěd, typický zimní hibernací, nebo třeba koala, která denně prospí i 22 hodin.

Mimochodem, rekordmankami jsou i žirafy, které denně i nočně prý spí maximálně ve 30 minutových intervalech. Snad nejspecifickejším spáčem ze všech živočichů naší planety je delfín, který spí na přeskáčku: jedna hemisféra jeho mozku je ve střehu, zatímco druhá spí a po dvou hodinách se prostřídají.

Pojďme se ale raději vrátit k ptačímu standardu.

Máme chronotypy jako ptáci?

Lidský chronotyp je biologický, hormonální, psychický, poměrně komplexně vyskládaný fenomén, prioritně související s našimi „biologickými hodinami“, nastavením cirakdiánního rytmu, tedy tím, kdy usínáme a vstáváme. Ale také s naší chrononutricí – tedy načasováním toho, kdy a v jaké frekvenci během dne či noci jíme a pijeme.

Chronotyp tedy ani moc nesouvisí s tím, kolik času věnujeme spánku, ale spíše s tím, kdy spíme a kdy bdíme, kdy usínáme a kdy se budíme a co všechno v době bdění děláme. Noční sovy mají problém jít spát dříve než po půlnoci a ráno čiperně vyletět z hnízda probuzené vypěvováním ranních ptáčat – a obráceně. Ranní ptáčata uléhají nebo jsou již v limbu v době, kdy sovy vylétají na lov. A když se noční ptáci obracenjí ve snách na druhý bok, ranní ptáčci již začínají trilkovat.

Vědci tvrdí, že různé variace chronotypů se vyvinuly někdy v dobách, kdy se naši prapředci z čistých predátorů proměnili v lovce a sběrače. A najednou bylo potřeba, aby byl někdo každou noc vzhůru, udržoval a hlídal oheň a ostatní spící členy kmene.

Dnes vědci, lékaři i psychologové pracují se dvěma hlavními typy chronotypů: ranními ptáčaty a nočními sovami. Typem „někde mezi“ jsou kolibříci a v rámci statistické korektnosti byla nedávno přidána i bimodální kategorie. Ta je určena všem, kteří jsou v podstatě typově nezařaditelní, protože se jednou chovají jako ranní skřivani a jindy jako noční výři. Zatím to vypadá tak, že se zřejmě nenašel takový pták, který by tento chronotyp vystihoval.

A jak k tomu přijdou jiná zvířátka?

Nepodařilo se nám zatím vypátrat, jak některé neptačí živočišní druhy přišli k tak sofistikovanému a efektivnímu lobbingu, že se jim podařilo přesvědčit snad nejznámějšího amerického sleep doktora, aby je zařadil do kategorizace lidských chornotypů. Schválně, otestujte se, jestli jste medvěd, vlk, lev nebo delfín.

Má chronotyp vliv na naše zdraví?

Inu, není to jenom o každodenním a každonočním spaní či nespaní, energii, aktivitě, fázích bdění či snění, náš chronotyp může ovlivňovat i naše zdraví. Zejména tehdy, kdy doslova jedeme proti svému chronotypu a nepřišli jsme na to, jak se mu přizpůsobit.

Vědci nedávno zjistili, že ranní a noční typy – když chcete ranní ptáčci a noční sovy – jiným způsobem využívají zdroje energie, které mají k dispozici.

Lidé s ranním chronotypem spotřebovali na energii více tuku než noční sovy a byli také citlivější na inzulín. Na buněčné úrovni dokázali efektivněji využívat glukózu, čímž snižovali hladinu cukru v krvi.

Noční sovy potřebovaly více inzulínu ke snižování hladin glukózy v krvi a jako zdroj energie během aktivity nevyužívaly tuk, ale sacharidy. Právě inzulínová rezistence je rizikovým faktorem vzniku diabetu 2. typu.

Tady se doslova natíská vtíravá otázka: pokud to, že jsem nočný výr znamená vyšší riziko cukrovky, mám šanci se nějak proměnit na ranní ptáče?

Můžeme svůj chronotyp změnit?

Nenašli jsme jednoznačnou odpověď typu: „ano a lze to takto“, nebo „ne, v žádném případě“. Některé studie naznačují, že chronotyp je do jisté míry dán geneticky, i když se ve vyšším věku může měnit.

Můžeme tedy předpokládat že změna toho, co dokážeme ovlivnit, tedy zejména to, kdy pracujeme, kdy během dne či noci a jak spíme, bdíme, jíme, pijeme, přijímáme a vydáváme energii, může být cestou ke změně chronotypu.

A vědecký výskum nám již nedávno dal zapravdu, když byl byl objeven soubor nefixních faktorů, které nejsou dány geneticky, jsou spojeny s denní bdělostí a můžeme je do značné míry modifikovat.

To, jak efektivně se dokážeme ráno probouzet a jakou máme během dne úroveň bdělosti tedy nesouvisí pouze, nebo prioritně s genetikou, ale i těmito nezávislými faktory:

• kvantita a kvalita spánku v noci před probuzením
• fyzická aktivita během dne před spánkem
• snídaně bohatá na sacharidy
• nižší glykémie po snídani

Denní bdělost a její kulminační bod souvisí nejenom s výše popsanými faktory, ale i pozitivním emocionálním nastavením a věkem.

Je to tedy možná až překvapivě jednoduché, snadné a prosté: neponocovat, kvalitně a dostatečně dlouho spát, před spánkem necvičit a nesportovat. A po probuzení si dát snídani bohatou na sacharidy, která však nemá vysokou glykemickou odezvu.

Ale i ranní ptáčata, noční sovy, lvy, medvědi, vlci, delfíni a všechny další zvířátka budou zřejmě unisono tvrdit, že změnit svůj chronotyp a svou zvířecí podstatu nelze ze dne na den, nebo z noci na noc. Pokud vůbec…

Ján Schneider

foto: pixabay, pexels, unsplash