Ale vážně, jak jste na tom? Vždyť sami sobě nemáme důvod lhát, do hlav a diářů nám přeci nikdo cizí nevidí a krom toho naše předsevzetí jsou přece jenom pouze a výhradně naše. Patříte k těm pouhým osmi procentům, kteří to nevzdají a novoroční předsevzetí se jim daří dodržet?

Anebo nad tím vším opět lámete hůl, házíte diáře i pera do žita a ručníky do ringů? V lednu to ještě nějak uplácáte, aby se neřeklo…a chystáte se přidat k asi 80 % populace, která si sice novoroční předsevzetí dává, ale vzdává to již v únoru?

A možná jste se ocitli v bodě zlomu, chystáte se to vzdát, ale jaksi nemáte to svědomí, nebo hledáte nějakou berličku, která by vám v tom mohla pomoci.

Máte ji mít: 17. leden je Den vzdání se novoročních předsevzetí. Anonymní šprýmař dle mého vymyslel tento svátek s pravděpodobností podobnou té, že předsevzetí nenaplníme – tedy rovnající se jistotě – právě proto, abychom nám to všem ulehčil. A když si všimneme načasování, tak hned v prvním sledu, dostatečně včas, ani ne tři týdny po začátku nového roku.

Kandidát na Svátek roku?  

Za mě je tento den jednoznačně jedním z kandidátů na vítěze ocenění Svátek roku. Tedy pokud by někdo Svátky roku vyhlašoval, dejme tomu v pomyslné kategorii: Mírně potrhlý, ale překvapivě důležitý.

Zkusme se empaticky vcítit do kůže všech dávaček a dávačů předsevzetí, kteří nemají – snad z úcty k tradici – odvahu nebo možná drzost si žádné předsevzetí na začátku roku nedat. A tak si – ne z alibismu, naopak, s nejlepšími úmysly – nějaká ta předsevzetí dají. A rovnou si přitom přejí, aby se jim je protentokrát i podařilo vyplnit.

Ale ani ne za tři týdny přijde tváří v tvář nároční každodenní realitě vystřízlivění z přehnaných nadějí, že naplníme předsevzetí, na naplnění kterých jednoduše nemáme. A přijde ta upřímná hodinka pravdy, kdy si sami sobě dokážeme upřímně říci: ne, tohle tedy nedám.

Osvobozující svátek

Když se vzdáme novoročních předsevzetí, nejde o žádnou zbabělost, selhání, zklamání, rezignaci, které nás přešaltují do pořádné deprese. Naopak, určitě nebudu sám, kdo v tom vidí možná úplně opačný smysl, řád, a dokonce i silnou motivační iniciaci. Vždyť jsme si to konečně – a letos poměrně rychle, ani ne tři týdny od zápisu – dokázali přiznat a našli odvahu být alespoň k sobě upřímní.

Právě to, že v Den vzdání se novoročních předsevzetí můžeme beze ostychu, sžírání svědomí a dalších sebemrskajících stavů upřímně, otevřeně a na rovinu dát nesplnitelným předsevzetím vale, je podle mého mínění akt osvobození.

Opravdu, schválně, zkuste si to, ten pocit je až katarzní. Vždyť můžeme s rozvázanými křídly vzlétnout z klecí omezujících, často až mučivých nenaplnitelných předsevzetí. A teď směle s novou energií a vůlí čelit každodennímu chaosu a zmatku dnešního rozházeného a rozhádaného světa. A hledat v něm dobro, krásu, lásku, laskavost a štěstí.

Pojďme dál ke skutečným změnám

Den vzdání se novoročních předsevzetí nás klidně může posunout v našich životech dál, jinam, pro mnohé z nás i nečekanými směry. Možná i mezi lidi, kteří – někteří konečně, jiní jaksi přirozeně již dávno – přišli na to, že Nový rok není vůbec to magické datum. Které nám kromě kouzelné moci kumulovaného odhodlání může zaručit změny, které si v tento den napíšeme na seznam novoročních předsevzetí.

Možná si v tento den uvědomíme, že kterýkoliv další den našeho života může přinést důležitý, opravdový a přelomový důvod na změnu. A snad při snaze o dosažení jakýchkoliv změn nebo cílů pochopíme, že při jejich naplňování jednoduše musíme dělat skutečné, opravdové pokroky během celé roku. A často i mnoho let a při těch nejnáročnějších a obvykle zároveň životně nejdůležitějších i doživotně.

Mějme při tom na paměti, že skutek je vždy prvním krokem ke skutečnosti.

Ján Schneider

Foto: pixabay, pexels