Nadační fond Vrba potřebuje naši pomoc aneb co dnes stojí korunu?

Každý z nás již zažil fatální ztrátu někoho blízkého, vždyť smrt je nedílnou součástí koloběhu života lidských bytostí. Ale nikdo, kdo neovdověl si neumí představit, co všechno kromě bolesti a truchlení smrt manželky či manžela znamená pro partnera nebo partnerku a jejich děti. Právě v době největší bolesti je nutné neprodleně řešit mnoho na první pohled „zvenku“ triviálních záležitostí, které jsou však nevyhnutné pro další fungování a existenci rodiny.

Naštěstí existuje Nadační fond Vrba, který jako jediný v Česku poskytuje komplexní starostlivost ovdovělým rodinám s dětmi.

Existence Nadačního fondu Vrba a neocenitelná pomoc, kterou poskytuje jsou však ohroženy a ti, kteří nezištně pomáhají, potřebují teď naši pomoc, aby mohli své poslání vykonávat dál. O tom, co všechno Nadační fond Vrba ovdovělým rodinám s dětmi dokáže poskytovat a proč a jakou potřebuje pomoc, jsme pohovořili s jeho zakladatelkou a ředitelkou Petrou Glosr Cvrkalovou, držitelkou ocenění Osobnost neziskového sektoru 2021. Bude to rozhovor o smrti, smutku, ale i naději, odhodlání, obětavosti. A také o tom, že existují tragické, smutné a krizové situace, které potřebujeme prožít tak, aby byly ztráty a újmy co nejnižší a nestyděli si říct o pomoc. A i o tom, že v těchto smutných situacích existují lidé, kteří dokáží pomáhat a sami se ocitli v krizových okolnostech, kdy pomoc potřebují…

Vaše rozhodnutí založit Nadační fond Vrba se zrodilo v podobné situaci, do které se dostalo více než 500 rodin, kterým jste již za 8 let existence Vrby pomohli. Pokud to není příliš osobní otázka: co bylo impulzem, abyste Vrbu založila a pomáhala jejím prostřednictvím ovdovělým rodinám s dětmi?

Tím impulzem byla moje osobní zkušenost. V březnu 2014 tragicky zahynul můj manžel pádem ze stromu. V té době jsme spolu měli dvě malé dcerky, já byla na rodičovské dovolené a částečně jsem učila na gymnáziu. Tato událost naprosto změnila můj pohled na život, na jeho hodnotu a celkově na hodnotový systém, ve kterém jsem do té doby žila. Každý den jsem se setkávala se situacemi, kde bych jako pracující maminka na rodičovské a vdova potřebovala pomoc a poradit. Šlo především o praktické věci, jako kdo vyzvedne dítě ze školky, když já to z práce nestíhám. Úplně obyčejné úkony jako otevření zavařovací sklenice, přenést něco těžkého, vylézt na půdu. Je nesmírně náročné v době smutku a truchlení zatěžovat mysl i tělo. Měla jsem pocit, že si pamatuji jen 30% z toho, co mi kdo říká. Stále jsem je sbírala nahodilé informace, jak a co mám kde zařídit. Narážela jsem jen na samé povinnosti, lhůty, úhrady za úkony, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl se v té celé mašinérii orientovat a provést mě touto životní etapou. A proto jsem se rozhodla založit organizaci, která toto „bílé místo“ v naší společnosti bude zaplňovat pomocí lidem, kteří jsou na tom podobně jako tehdy já.

Každý, kdo ovdověl ví, že tato vysoce individuální tragická událost je nepřenositelná, vždyť každý prožívá ztrátu milovaného člověka, smutek a truchlení po svém…existuje ale poměrně mnoho událostí, úkonů, doslova „povinných jízd“, kterými si musí projít všechny vdovy a vdovci, kteří z minuty na minutu zůstali s dětmi sami. A to je právě ta oblast, kterou jste se rozhodla pochopit, uchopit a přetavit do funkčního modelu pomoci…

Kolik trvalo stadium analýzy a přerodu, když jste na základě vaší osobní zkušenosti zjistila, že se praktická pomoc po ovdovění hledá těžko a ještě složitěji nachází a nastoupilo rozhodnutí: „Tak s tímhle musím něco udělat…“?

Zajímalo mě, kolik jednatřicetiletých žen v naší zemi prožívá podobný osud jako já. Vyhledala jsem si v tabulkách ČSÚ (Český statistický úřad) údaj, který byl tuším někde kolem 140 žen – mladých vdov. Říkala jsem si, že přece asi musí existovat nějaká služba, ideálně státní, která by věděla, co všechno musím zařídit, co mě čeká a co nemine. Takže jsem prohledávala internet a vždy jsem narazila jen na specifickou pomoc, jako psychologickou podporu, jinde zase nějaký církevní spolek organizoval výlet ovdovělých do ZOO a to mi popravdě nahánělo husí kůži. Nenašla jsem nic, co by bylo tzv. vše v jednom. A tak jsem se rozhodla, že se to pokusím vymyslet sama. Ptala jsem se prvně známých, kteří si touto událostí prošli před dvaceti lety, poté i dalších rodin, které mi doporučily další a další. Neměla jsem prostor na nějaký řízený výzkum. A tak, když jsem si vyslechla tři desítky příběhů a načetla z nich, kde by tehdy uvítaly tyto rodiny pomoc, začala jsem stavět myšlenku komplexní pomoci pro pozůstalé rodiče s dětmi do 26 let (studující). Jsem v hloubi duše preventista, a tak se snažím některým událostem raději předcházet než potom hasit stohy problémů. A tak 29.února 2016 vznikl spolek Zpátky do života, který si poté teprve mohl zřídit svůj vlastní nadační fond. Byla to tehdy složitá byrokracie, ale nakonec jsme 12. května dostali registraci i pro Nadační fond Vrba. A tehdy začala oficiálně růst pomoc našim rodinám.

V České republice žije více než 50 tisíc ovdovělých, kteří potřebují pomoc. Většinou ji ze začátku, ale obvykle na krátký čas nalézají u svých blízkých, poměrně brzo jsou na to ale sami. Dovolím si tvrdit, že v této oblasti stát selhává, respektive neposkytuje ovdovělým a jejim dětem ten typ pomoci, který bytostně potřebují.

Nadační fond Vrba tuto komplexní pomoc poskytuje, můžeme ji rozdělit do dvou rovin: psychologické a praktické. Zkusme nejdřív představit tu první.

K duševní podpoře pro naše klienty jsme se dostali více až před třemi lety. Do té doby celá podpora v této oblasti koncipovaná spíše na svépomocné rovině. V tuto chvíli pokrýváme jak svépomocnou péči, tak i psychologickou, terapeutickou a psychoterapeutickou. Pro laika to možná vypadá jako jedno a totéž, ale odborníci budou vědět, že každá z těchto profesí se liší. Máme dobrou zkušenost s naším tříčlenným týmem péče o duši a i přes finanční náročnost této služby vnímáme, že je velice potřeba. I když se už všichni tváříme, že žádná pandemie nebyla, v našich příbězích jsou i takové, kdy dítě během distanční výuky oživovalo svého rodiče, který bohužel zemřel. V čase sociální izolace a strachu ve společnosti bylo zcela nemožné opečovat a provázet zraněnou duši tohoto dítěte, ale i celé rodiny. Proto jsem šťastná, že máme volnost a můžeme oslovovat terapeuty, kteří jdou inovativní cestou k uzdravení dětské duše.

Máme za sebou mnoho šťastných příběhů a já osobně při zpětných vazbách mám co dělat, abych se nerozplakala dojetím na tím, že se povedlo zachránit psychické zdraví našich dětí.

Je nutné si uvědomit, že děti mají odlišné nástroje na zvládání ztráty, než máme my dospělí. Provází je v mladším školním věku. V pubertě se také přihlásí o slovo, stejně jako při dalších životních změnách či událostech. V našich dětech je ať už na vědomé nebo podvědomé úrovni zasetý otřes jistoty. A našim úkolem je naučit a pomoci dětem fungovat i s tímto nechtěným „dědictvím“ v jejich životě tak, aby byly šťastné a spokojené. Mnohdy pomáhá umět se zorientovat ve svých emocích a vědět, jak je mít pod kontrolou.

Druhou rovinou pomoci Vrby ovdovělým rodinám jsou ryze praktické záležitosti, v první řadě ty, které se týkají právních a administrativních úkonů a činností souvisejících se smrtí, pohřbem, závětí, finančními záležitostmi…Zřejmě každá rodina, které jste v této oblasti byli schopni pomáhat vaši pomoc uvítala, protože tyto praktikálie je třeba řešit bezodkladně, co nejdříve, tedy právě v čase, kdy je smutek ze ztráty milovaného člověka až nepopsatelně obrovský…

Přesně tak. Naše práce spočívá především v tom, že se pozůstalí rodiče nemusejí starat o to, kde a co mají v této situaci zařídit. Neexistuje žádný univerzální návod. Vždy po kontaktu s rodinou sestavíme individuální manuál šitý na míru jejich potřebám. Je to pro naše klienty velice úlevné, poněvadž nemusí nikam telefonovat, nemusí shánět informace apod. Od nás přesně ví, co je čeká, co se musí vyřídit a s čím mohou nebo nemohou počítat.

Existuje ještě další, řekl bych sice nadstavbová, ale veledůležitá rovina praktické pomoci ovdovělým rodičům s dětmi. Vždyť když v rodině zemře tatínek nebo maminka, tak vdova nebo vdovec i děti brzy reálně zjistí, o co všchno přišli – a to nemám na mysli pouze nenahraditelnou ztrátu milovaného člověka. Je totiž mnoho praktických každodenních činností, které musí ovdovělí ze dne na den zastat a pro mnohé to vůbec není snadné…

V čem konkrétně dokáže Vrba a její Vrběnky pomoci?

Vrběnky jsou mojí inovací, kterou jsem chtěla docílit reálnou pomoc přímo v rodině. Jedná se o pečovatelky nebo chůvy, které pomáhají především s praktickou péčí o děti. Vyzvednout ze školy, převést na kroužek, počkat na děti, odvést bezpečně domů, cestou třeba nakoupit, pomoci s přípravou na školní povinnosti nebo jen tak smysluplně trávit volný čas v době, kdy je jejich pozůstalý rodič v práci, u lékaře nebo se snaží udržet si sociální kontakt ve svém okolí.

Snažíme se vždy aktivizovat na tyto pozice lidi, kteří se s dětmi v rodině už znají a mají k nim pozitivní vztah. Někdo by mohl namítnout, že přece je to přirozené, že v této situaci kamarádi pomohou, ale tato pomoc není nikdy dlouhodobá. Ve většině našich případů podpora okolí do půl roku strmě klesá ne-li zcela vymizí. A je to pochopitelné.

Vždyť i vaši blízcí mají své životy a velice rychle nabydou dojmu, že by pozůstalá rodina měla být v pohodě stejně jako oni. A nebo vede tato forma pomoci k odvetným protislužbám. Vysvětlím. Pokud mi bude tchyně třikrát týdně vyzvedávat děti ze školy, bude to bezesporu pro mě veliká pomoc, protože mohu dostát svým pracovním závazkům, nehledat si jiné místo s nižším úvazkem a mohu tak udržet standart své rodině. Už tak ale musím vykrýt doma povinnosti, které byly manželovy. A pokud mám víkend volný pro to, abych nabrala síly do dalšího týdne a tchyně mě požádá o nějakou pomoc, půjdu už z vděčnosti, protože ona mi přece každý týden pomáhá s dětmi. Pokud jde o nárazovou pomoc, je to v pořádku. Ale mnohdy se z tohoto koloběhu stává řetězec protislužeb a pocitu nekončící vděčnosti. Což vede k tomu, že sama budu vyčerpaná a nebudu mít prostor pro načerpání vlastních zdrojů a toto chování je dlouhodobě neudržitelné. Mohou se objevit panické ataky, příhody vyčerpání organismu apod. Hlavním cílem má být ale to, aby pozůstalý rodič nabíral síly k tomu žít svůj rodinný život jinak. Proto přispíváme Vrběnkám, aby rodičům pomáhali za odměnu a tím nevzniká pocit dluhu vůči pomáhající osobě, byť jde třeba někdy o rodinného příslušníka.

Ale Vrběnky nejsou jedinou praktickou pomocí. Naši klienti využívají i hospodyně a řemeslníky. Vrba má 14 podpůrných programů, které pomáhají ovdovělým rodičům na cestě zpátky do života. Tím, který má největší dosah je komunitní pobytové setkávání ovdovělých rodin s dětmi pod názvem Setkání pod Vrbou.

Nadační fond Vrba, tedy všichni z vašeho týmu včetně vás vynakládají širokospektrální penzum odborné, kvalifikované práce a je nutno vysvětlit, že i když je vaše pomoc pro všechny rodiny, kterým pomáháte zadarmo, určitě není zdarma.

Musíme snad vyvrátit mýtus o tom, že nadace a nadační fondy vašeho formátu nemají problém s penězi a proto dávají lidem vše, co dovedou bez odplaty…Na poradenství a jakoukoli pomoc, kterou poskytujete je totiž potřebná kromě odborné erudice i spousta času, který členové vašeho týmu věnují řešení konkrétních problémů. No a takový typ kvalifikované a zároveň obětavé práce se opravdu při vší dobré vůli nedá vykonávat na dobrovolnické bázi…je to tak, že ano?

Právě zmiňovaná odbornost je klíčem mnoha nejasností ohledně toho, kam se svojí službou pozůstalým rodinám spadáme. Osobně bych řekla, že pracujeme na bázi peer to peer. Sdílíme svoji zkušenost, poskytujeme empatický a emočně stabilní přístup a vztah s klientem, dodáváme povzbuzení a naději, že z této tragické životní události vede cesta.

Výzkumy totiž ukazují, že právě tento peer přístup i s rozšířenými službami je vysoce efektivní ve smyslu zotavení dané cílové skupiny. Abych mohla vykonávat svoji práci, nepotřebovala jsem dosáhnout žádného odborného vzdělání. Ano, je pravdou, že mé pedagogické vzdělání mi v mnohém usnadnilo cestu, ale vše, na čem je fungování naší práce založeno stojí na osobní zkušenosti, selském rozumu, vůli a chuti vytvořit něco, co tu nebylo a pocitu užitečnosti.

Toto vše realizovat a ještě k tomu vystupovat směrem k veřejnosti a politické reprezentaci, vysvětlovat, komunikovat potřeby ovdovělých rodičů, dělat osvětu a prevenci – to vše je vážně těžký úkol. A pokud toto chci dělat svědomitě, nemůžeme se bavit o dobrovolnictví. Dobrovolnictví má základ slova na dobré vůli. Když máte čas, když se vám chce, tak jdete konat dobro bez očekávání nějaké finanční odměny. To nelze aplikovat v naší práci. Když mi zavolá nešťastný tatínek, že mu manželka a matka jeho dvou předškolních dětí nepřijela z večerního cvičení, protože měla tragickou autonehodu, nemůžete mu říct: „ …víte, co? Já dnes na tyto zprávy nemám náladu…. Mě dnes naštvaly moje děti, ještě mám žehlit prádlo,….“ To nechce nikdo slyšet, když si volá o pomoc. Vždy jsem k dispozici a plně koncentrovaná na jejich situaci, na řešení jejich potíží a s řadou návrhů na zlepšení stávajícího stavu. A to opět díky mému týmu, který bylo velice těžké najít, vyškolit a motivovat. Přece každý z nás platí účty a má vyživovací povinnosti k rodině. Nedovedu si představit, že přijdu do obchodu a řeknu paní pokladní: „Tak dnes jsem pomohla jedné rodině v krizi, tak já si za to tady u vás nakoupím, jo?“ Každý dělá to, co umí.

My umíme v nelehké životní situaci poradit, podpořit a provést rodiny touto etapou až budou schopné opět se postavit na vlastní nohy.

Je to vysoce psychicky náročná práce a tak není možné definovat toto povolání jako ZDARMA. Zdarma je pro naše klienty, ale osobní mzdové náklady rozhodně zdarma nejsou.

Veřejnost stále nechápe rozdíl mezi různými formami nezisku. My máme dvě právní formy. V roce 2016 nebylo možné legálně založit samostatný nadační fond. Proto musel vzniknout spolek Zpátky do života, který se mohl zřídit svůj nadační fond. Obě tyto organizace mají totožné zakládající listiny, aby nedocházelo k nějakým nedorozumění. Jasně, že lépe PR uchopitelné je pracovat s nadačním fondem a značkou Vrba. Na druhou stranu, nadační fond má mnohdy omezené možnosti žádat o dotace z ESF.

Začínáme osmý rok práce. Za tu dobu jsem vyslechla přes 515 příběhů a v těchto rodinách Vrba zanechala svoji pozitivní stopu. Domnívala jsem se, že když budeme mít výsledky, zpětné vazby od klientů apod., že veřejnost a stát pochopí, že je nutné udělat vše proto, aby tato služba byla dostupná pro všechny a hlavně udržitelná. Bohužel poslední tři roky sice státní sociální systém inspirujeme, ale k podpoře naší činnosti mají vždy nějaké ALE. Přitom, abychom mohli vyhovět všem potřebám všech lidí, co se na nás obrátí, potřebujeme ročně jen sedm a půl milionu. Je to moc? Nechám na vašem uvážení. Pokud jste v této životní situaci je cílená a funkční pomoc k nezaplacení. Alespoň to takto říkají naši klienti. A tak tedy letos hrozí reálně, že se budou muset naše služby velice upozadit, některé úplně skončí, protože podpora ze strany státu, firem a veřejnosti není dostatečná.

Nepomáhá psaní grantů, medializace, veřejná sbírka,… Velice ráda bych se dočkala chvíle, kdy budu moci s klidným svědomím říct, že komplexní rodinná pozůstalostní péče má v naší civilizaci a zemi své udržitelné místo.

Popišme také, proč se váš Nadační fond Vrba dostal do finanční situace, která napsáno eufemisticky vůbec není dobrá, protože je kritická.

Problém zřejmě tkví zejména v chybně nastaveném dotačním a grantovém systému pro neziskovky v České republice, kde prakticky neexistuje funkční model financování postaven na dlouhodobé udržitelnosti. A v podstatě celý třetí sektor je kromě sponzorů a dárců, kterých nikdy není dost, odkázán na roční grantové schémata, co je v podstatě „jepičí jistota“, trvající maximálně rok. Nejenom pro neziskovku samotnou, ale i pro její zaměstnance. A když se stane, že některý významný grant se nepodaří získat, celá křehká konstrukce financování se může velmi rychle sesypat jako domek z karet…

A to je přesně aktuálně náš případ. Vypsala se ESF Výzva 017, která je dost šitá nám na míru. Myslím, že jsme nic nepodcenili. Projekt jsme obsáhle popsali, vysvětlili jeho specifičnost, multidisciplinaritu a nakonec jsme stejně podpořeni nebyli. Ostatní podporovatelé na úrovni krajů nás už dlouhodobě nechtějí podporovat ze svých rozpočtů, protože si myslí, že by to měl být stát, který nás ufinancuje. Dárci pokud ještě mají co darovat, tak podporují svobodu na Ukrajině a firmy díky ekonomické krizi nemají na vlastní inovace natož podporovat pozůstalostní péči. Situace není vážně vůbec příznivá.

Ideálně by nás zachránil stálý finanční partner, který se nebojí podpořit nový start rodin, kam smrt přišla dříve, než se čekalo. A k tomu, kdyby stát konečně uznal, že ne všechny pomáhající organizace musí být bezpodmínečně sociální službou a uvolnil prostředky na jejich práci, bylo by to vše růžové.

Váš webmaster Roman Káčerek současnou prekérní situaci Vrby vystihl velmi přesně: „Bohužel, Vrba nyní velmi rychle uvadá a začínají jí ve velkém opadávat listy…“ Zkusme našim akčním čtenářkám i čtenářům přesně popsat, jak můžeme vašemu nadačnímu fondu pomoci.

Rozběhli jste kampaň Koruna pro Vrbu, do které se nezištně zapojili známé osobnosti.

Jaké jsou další možnosti, jak můžeme Vrbě nejenom pomoct, ale pokud jsem to správně vyhodnotil, tak ji doslova zachránit?

Opravdu se v tuto chvíli jedná o záchranu naší pomoci. Rádi bychom rozvíjeli naše aktivity k co největšímu počtu rodin, které nás potřebují. Máme zapracovaný tým s chutí pracovat, máme vize, nápady jak péči o pozůstalé rodiny vylepšovat, ale chybí nám na to prostředky. Asi se budu opakovat, ale v tuto chvíli by nás spasily finance a vidina udržitelnosti naší práce.

Nedá mi nepoložit zásadní otázku: odhodlání jistě máte, máte ale i naději, věříte, že se Nadační fond Vrba podaří zachránit?

Jak se říká, naděje umírá poslední. Jsem nyní v pozici, kdy mám zodpovědnost za široký tým lidí a za desítky našich rodin. Nejde jen o mě. A právě ta odpovědnost je pro mě klíčová. Nerada se vzdávám. Proto i volím strategie tak, aby bylo postaráno především o tým. Na druhou stranu jsem realista. Netlačím silou tam, kde by to Vrbě uškodilo. Věřím, že je člověk člověku nejblíž právě ve chvíli, kdy jde o život. A stejně tak věřím v lidskou solidaritu a v to, že co dáš – stejnou měrou se i jednou vrátí. Dáváme našim klientům naději, že bude lépe, dáváme jistotu, že na to nebudou samy, dáváme příklady těch, kteří tuto situaci dokázali ustát a mají chuť si život užít. Proto věřím, že se najdou způsoby, jak Vrbu nenechat uschnout. Ale v tuto chvíli je to na nás, lidech.

Za rozhovor srdečně poděkoval Ján Schneider,
foto: Nadační fond Vrba

Pokud vám osud českých ovdovělých rodin není lhostejný, chcete podpořit skvělé lidi, kteří ovdovělým rodinám pomáhají a nedáte dopustit, aby jejich jedinečný a potřebný projekt zanikl kvůli financím, vaše pomoc a podpora nadačnímu fondu Vrba je vítána.

Je to jednoduché. Naskenujte vaší bankovní aplikací QR kód a pošlete 500 Kč (částku můžete libovolně změnit) bankovním převodem na číslo účtu Nadačního fondu Vrba 2500996405/2010, vedeného u Fio banky.

Pokud chcete zaplatit platební kartou, můžete přispět pomocí veřejné sbírky Koruna pro Vrbu.