Ambasadorka konference Pro zdraví ženy Adéla Elbel: Věřím ve zdravý životní styl – sport a střídmé jídlo, ale když přijde nemoc, věřím medicíně
Žena, která si často nebere servítky, její humor však není ten z páté cenové skupiny, ale inteligentní a laskavý, protože je ze života. Stand-up komička a moderátorka Adéla Elbel si doslova užívá rozdávání smíchu až tak, že svou práci považuje za terapii. Skvělá akční žena, nejenom pořád veselá, ale i melancholická, milující smích, ale i svůj klid, si našla čas na odpovědi na naše otázky nejen o humoru a legraci.
Adélo, nepředpokládám, nebo lépe nevím o tom, že by si dal někdo v Česku práci kupříkladu s disertační prací s názvem: Role žen v českém humoru… Navzdory machizmu se i v téhle oblasti šoubyznysu dokážou úspěšně prosadit i ženy – vy jste toho důkazem. Ale přece jenom, není to nějak tak, jak pravil mistr Satinský v dialogu s mistrem Lasicou o ženských komických dvojicích: „Nemůže to fungovat, protože dialogy komických dvojic jsou založeny na tom, že jeden je „hloupý“ a druhý „moudrý“. No a umíte si představit ženu, která by chtěla být hloupá?“ Je moc těžké být ženou komičkou?
Já myslím, že kolegyně Iva Pazderková tuhle roli blbé blondýny zvládla naprosto dokonale a s velkou grácií. Ono je v jistém zjednodušení mnoho moudrosti. Navíc Iva ukazovala na věci jiný pohled, který byl sice nesouvisející, ale velmi originální a chytrý. Řekla bych, že ani muži ale nechtějí hrát roli hloupého. To by jim jejich ego nedovolilo. Ve dvojici je jeden, který se ptá, má zdánlivě hloupé otázky, ale je to podle mě jednodušší role než být ten vtipný moudrý. Tam totiž může sklouznout do mentorského kázání a to už není vtipné. U toho “hloupějšího” hraje také často roli mimika, přesvědčivé herectví, ale dobrý komik nemůže být nikdy hloupý.
Ale k otázce, zda je těžké být ženou komičkou. Pro mě je to radost. Užívám si, že mohu a dokážu lidi pobavit a to, že jsem žena přináším do stand-upu ženská témata a pohled na ně. Takže si s kolegy moc nekonkurujeme.
V jinak velice kvalitním médiu jsme měli před pár lety možnost číst rozhovor s nejmenovanou českou muzikálovou hvězdou, ze kterého sršelo něco – kulantně napsané – jako až toporná snaha být za každou cenu vtipný, která se zcela minula účinku. Výsledek byl doslova trapný… Snad budete se mnou souhlasit, že každý, kdo se kupříkladu humorem živí, by měl znát míru, kdy už končí sranda?
Jejda, to vůbec netuším o jaké hvězdě mluvíte. Já se moc o drby nezajímám a pokud jsem to věděla, už jsem to vytěsnila. Ale ano, není každý vtipný. Je to dar jistého nadhledu na životní zkušenosti. Někdo je třeba vtipný písemně a výborně formuluje do psané formy, ale naživo to dobré není, protože součástí je i barva hlasu, volba slov. Je to jako chemická sloučenina. Musíte smíchat vše ve správném poměru. A ta hranice…. Tam je to, myslím, i o sympatii. Vím, že se občas ocitnu za hranou, ale uhraju to na uvěřitelnost a lidé se se mnou často dokáží ztotožnit, protože jsem stejná jako oni.
Jeden z klasiků českého humoru se nechal slyšet, že humor vážně není sranda a světem letí další snad mýtus, že prý většina veřejně známých bavičů v soukromí moc nesrší vtipem. Není se asi moc co divit, zřejmě toho mají přes hlavu v práci…Máte to taky tak, nebo jste od přírody veselá kopa a vtípky, legrácky či trefné bonmoty sypete také doma z rukávu pyžama?
Já zapínám, když cítím, že je potřeba. Ale umím to na povel. Je to vědomé rozhodnutí, jaká budu. Když cítím, že někdo potřebuje rozveselit, zapnu humor a jedu. V osobním životě osciluju mezi melancholií a humorem. Takže bych definici smutného klauna mohla občas naplnit, ale to jen proto, že moc přemýšlím o lidech a příliš se jimi zabývám. Jinak jsem od přírody radostná a nadějeplná. Mám ráda klid. Takže když mi ho nikdo nenabourá, mám hezké dny.
Pokud se zamyslíme nad tím, v čem tkví kouzlo klaunství, možná najdeme to, nač přišli snad všichni, kterým se daří lidi bavit: buď běžnou situaci obrátí totálně naruby – až ad absurdum, do groteskní situace. Aneb se přesně trefí do čehokoli, co se lidem v publiku někdy stalo, a sice to byl možná i trapas, ale teď je to k smíchu, když to komik transponuje přes sebe…Anebo čirý, čistý radostný a hravý dětský humor…Příkladů bychom mohli najít jistě více, naše čtenářky snad bude zajímat, který druh humoru máte nejradši vy, žena, která se humorem úspěšně živí. Je těžké vás rozesmát, nebo se smějete možná tak ráda, jako vaši diváci?
Já se směju nesmírně ráda. Já bych se nejraději životem prosmála. Můj humor je ten druhé kategorie, haha. Ne snad, že by byl druhořadý, ale z vaší nabídky je to číslo dvě. Tedy nahmátnu situace, které žijeme všichni a těm se vysměju. Moje komika tkví v komentování životních situací a mezilidských vztahů. Proto jsem také tak fascinována lidmi. Zajímají mě, stejně jako mě děsí. Každý je sice originál, ale v našem chování se dají vysledovat jisté paralely a to je pro mě zábavná detektivní práce. Šťourám se v lidských popudech.
Krásně jste zadefinovala, že stand-up je vlastně terapie proti happy trendům valícím se na nás ze sociálních sítí, a že tím, jak mluvíte vy, standupeři o svých zpackaných životech prakticky léčíte lidi a dostáváte je zpět do reality…Všichni jsme už snad slyšeli, že smích léčí a je to i vědecky dokázáno, váš přístup je však – dovolím si tvrdit – novátorský: „Vždycky může být hůř a já a mí kolegové jsme toho důkazem…“ Funguje to, zapomínají lidi alespoň na chvíli na své trable, když se baví na tom, jak vyprávíte o svých menších či větších trapasech tak, že je to i vtipné a také na zamyšlení?
Já věřím, že ano, jinak by na mě ani nechodili. Je pro ně úleva slyšet, že ta holka na pódiu je na tom stejně nebo snad i hůř, nebo byla a zvládla to a ještě se o tom nebojí mluvit. Taky poukazuju na divné či nepěkné jevy ve společnosti, jako je me too, ageshaming a popisuju prohry i výhry svého života.
Stand-up je podle mě podobně jako jakékoliv kvalitní performance o umění uvěřitelnosti, o tom, že publikum dokážete zaujmout, získat nebo doslova dostat na svou stranu tak, že vám věří, že lidé nemají pocit, že je to celé umělé, „jenom divadlo“, nebo „jenom jako…“ Důvěru publika si ale musíme zasloužit…souhlasíte?
Naprosto souhlasím. Je to chemie. Musíte nejen napsat dobrý výstup, ale pak se také naladit na publikum a společně si ho prožít. Miluju to počáteční osahávání publika, zjišťování informací o nich, které pak zakomponováním do výstupu. Lidé jsou pak rádi, že jsou součástí. Je to náročné na koncentraci a pohotovost, ale ta nejistota, jak to dopadne, vyplavuje můj milovaný adrenalin.
Možná jste s vašimi dcerkami viděla geniální pohádku Ratatouille s legendární větou foodkritika Antona Ega, kterou rád přednášel před konzumací jídla, které měl zkritizovat: „Překvap mě!“ Do jaké míry je umění humoru o překvapení?
Jé, tak tuhle jsem zrovna neviděla. Pohádky, kromě Harryho Pottera, pustím jen dětem a čas využiju na práci. Ale ano, moment překvapení je nesmírně důležitý. Já vlastně miluju, když na pódiu překvapím sama sebe tím, co ze mě vypadne. Ráda totiž improvizuju, takže často nevím, co mi hlava poskládá do vět. Diváci mají rádi i starší výstupy, které ale adaptuju konkrétnímu vystoupení no a občas jim tam hodím něco nečekaného.
Krom toho, že jste standup komička, moderátorka, jste také nederlandistka, bez přehánění expertka na Nizozemí, z nizozemského jazyka také překládáte. Zkusme se možná přistavit při regionálních odlišnostech humoru – pokud tedy existují. Znáte něco jako nizozemský humor, pokud ano, je v něčem jiný, jako ten náš český a slovenský? Nebo je to prakticky jedno a Nizozemky a Nizozemci se dokáží bavit na stejných fórech, vtipech a nuancích humoru, jako my?
Jejda, odbornice jistě ne. Já žila spíše v Belgii a byla jsem překladatelkou beletrie. To je velmi uzavřená introvertní práce. Já obecně lidi moc nevyhledávám, takže ani zkušenost s mnoha Nizozemci nemám. Humor se ale odvíjí od společné kulturní a jazykové historie. Nizozemci byli mořeplavci a dobyvatelé. Teď jsou to velmi otevření a akurátní lidé. Řeknou si mezi sebou věci, které my bychom v životě nikomu neřekli, byť si je třeba také myslíme.
Jste ambasadorkou konference Pro zdraví ženy, můžeme snad alespoň jemně naznačit, čím hodláte ženy na konferenci oslovit, možná i překvapit?
Já se bohužel nemohu z časových důvodů konference zúčastnit, ale moje téma je psychohygiena chůzí a snaha pochopit sama sebe. Jakmile se znáte, víte co potřebujete a co pro sebe můžete udělat. Pro mě je základ antický ideál: ve zdravém těle zdravý duch. Denně sportuju, protože je pak mé tělo šťastnější a tím pádem jsem šťastnější i já uvnitř něj.
Zaregistrujte se na konferenci Pro zdraví ženy, termín jejího konání v Brně se již blíží!
V zemích českých je krom jiného o vás známo i to, že jste vášnivá trekkerka, možná dálková pěší turistka – nemám po ruce nějaký trefnější výraz: zkrátka ráda chodíte pěšky a nelekáte se ani dlouhých tras, naopak… Do jaké míry je tato vaše vášeň spojena se zdravotními benefity chůze, nebo je to spíše více životní pocit, jako cesta k fyzickému i mentálnímu zdraví?
Je to pro mě alfa a omega života. Chůzi jako lék jsem objevila teprve před třemi lety a naprosto jí propadla. Kdyby to šlo, nejraději bych jen chodila. Mám ráda plán a cíl a ráda překonávám své hranice. Během chůze se okysličuje mozek a člověk lépe myslí. Navíc při pěších poutích, na které se pravidelně vydávám, si třídí myšlenky, ty nepodstatné odhazuje a čistí se. Chůze je pro mě boží dar.
Konference Pro zdraví ženy je prostě pro zdraví ženy, lépe než její trefný název její poslání asi nevystihneme. Co pro vás osobně znamená zdraví a prevence? Všichni v Česku jistě zaznamenali vaši provakcinní aktivitu v souvislosti s covidem a syndromem vaší dcerky…
Věřím ve zdravý životní styl – sport a střídmé jídlo, ale když přijde nemoc, věřím medicíně. Nesmírně si vážím lékařů a vědců a jsem šťastná, že žiju v tak bezpečné době. Umíme prodloužit život o více než dvojnásobek za posledních 200 let. To je neuvěřitelné. Součástí zdraví je pro mě i důraz na hygienu – nejen fyzickou, ale i tu hygienu duše.
Na závěr tradiční Míšina klíčová otázka: Co vám v poslední době udělalo radost?
Jé, toho je. Ale asi nejvíc mi udělalo radost, že se mi daří rozjet svou novou talkshow S Adélou, kterou budu mít od října v Brně v divadle Bolka Polívky. To je pro mě teď ohromná práce, ale i radost. Tak přijeďte, bude to legrace.
Za rozhovor srdečně poděkoval
Ján Schneider
foto: archiv Adély Elbel