Zakladatelka Terapie v lese Markéta Horáková: V přírodě neřešíte, kam s očima, rukama nebo, že je ticho
Markéta Horáková je designérka, která se téměř celý život pohybuje v digitálním světě. Přesto založila projekt, který je zcela opačný. Terapie v lese sdružuje terapeuty, kteří si s klienty chodí povídat do přírody.
Co se dozvíte:
- Co je Terapie v lese
- Kdy a proč začít s terapií
- Proč dát sebe na první místo není sobecké
- Co nám může přinést čas strávený v přírodě
Jak vlastně taková terapie v přírodě vypadá?
Terapeut a klient se sejdou na domluveném místě a vydají se společně na cestu. Přitom si povídají o všem, s čím klient přichází. Cestu vybírá po dohodě terapeut, klient tak neřeší, kam se jde nebo kolik je hodin. To, jakou vzdálenost ujdou nebo jestli třeba část setkání prosedí pod stromem, je však plně v režii klienta.
Co vás přivedlo k založení Terapie v lese?
Jednoduchá myšlenka. Chtěla jsem zpřístupnit rozhovor s profesionálem lidem, kteří si chtějí popovídat o tom, co prožívají. Někdy se můžete s něčím trápit měsíce a roky. Přitom vnímavý rozhovor může velmi pomoci.
V čem se terapie v přírodě liší od klasické terapie v místnosti nebo online?
Je v ní svoboda. Mizí možná nervozita, kam s očima, kam s rukama nebo, že bude ticho. Klient se necítí stísněně mezi stěnami, protože má kolem sebe nekonečný prostor a nebe nad hlavou. Navíc je v tom terapeut společně s klientem. I pro něj nese cesta nárok – na přípravu, zdolávání terénu a počasí.
Atmosféra setkání je přátelská a neformální. Klidně si při cestě vyfotíte kvetoucí kytky nebo potkáte zajíce a duhu na obloze.
V neposlední řadě je to více času, který u nás klient má pro sebe. Klasická terapie může někdy probíhat v kalupu. Jdete na ní z práce a než se myšlenkově odpojíte může být 15 minut pryč. A jen, co vstanete z křesla, tak vás zase čeká návrat do reality a není prostor na zpracování poznatků. Naše cesty jsou delší a k tomu je třeba se obléct, nazout boty, dojet na místo a to stejné nazpátek.
Vidím, že spolupracujete s 11 terapeuty. Jak jste se dali dohromady?
Našli jsme se navzájem. Spojuje nás láska k přírodě a mé kolegy baví, že mohou s klienty chodit ven.
Kdo patří mezi vaše klienty? Předpokládala bych, že to jsou lidé, kteří mají k přírodě blízko.
Ano, chodí na výlety, procházky se psem nebo třeba pečují o vlastní les. Někteří naši klienti jsou hodně zaměstnaní. Natolik, že nestíhají přes den ani opustit byt. Díky procházce si pro sebe dopřejí čas být venku. Chodí k nám také lidé, kteří necítí, že by měli jít na terapii. Chtějí si jednoduše popovídat s někým, kdo je vyslechne. A pak k nám klienty přitahuje ještě jedna věc. Za chůze se jim lépe přemýšlí a mluví. Tohoto efektu si jsou třeba velmi dobře vědomi manažeři, kteří podnikají takzvané walking meetings – schůzky za chůze.
Jaké typy cest u vás mohu zažít?
Kratší 1.5 hodinu dlouhou, kterou klienti využívají pro vyzkoušení nebo dlouhodobou terapii. Delší 3 hodinová je intenzivnější a umožňuje se úplně odpoutat od běžného života. Koná se na vybraných lesních stezkách a součástí je malé občerstvení.
Nedávno jste spustili cesty pro rodiče s dětmi. Jak ty probíhají?
Tři z mých kolegů mají obrovské zkušenosti s prací s dětmi a shodli jsme se, že chceme cesty otevřít rodičům a dětem. Venku totiž odpadá možný pocit ordinace a děti se mohou volně pohybovat. Navíc se dá příroda využít při pojmenování, k metaforám toho, co popisujete. Nejprve cesta proběhne pouze s rodičem, abychom dokázali zmapovat situaci a navrhnout další postup. Další setkání probíhají pak s dítětem nebo samostatně.
Kdy se člověk obrací terapeuta?
Obecně lze říci, že je to ve chvíli, kdy dospěje do bodu, ve kterém cítí, že potřebuje pomoci. Ve chvíli, kdy se začne ptát, co a proč se mi to děje a co s tím můžu udělat. Ve chvíli, kdy cítí bezmoc a neštěstí. Někdo se třeba snaží tyto pocity zaplašit alkoholem, sociálními sítěmi, prací. Terapie však může pomoci k úlevě a nastartování vnitřní změny.
Co lidem brání se na terapii vydat?
Stud, že si nezvládnou pomoci sami. Možné stigma, co si o nich bude myslet okolí. Roli hraje i neznalost, že to, co prožívají, tak nemusí být a jde to změnit. Na terapii je krásné to, že když jí úspěšně projdete, tak se možné obavy najednou rozplynou. Získáte vnitřní svobodu a už se vás nedotýká, co si myslí ostatní. Začnete věřit sobě.
A to mi přijde velmi důležité. Být si vědom své hodnoty, znát své hranice a nebát se být autentický. Pečovat o sebe, dát se na první místo není sobeckost. Naopak. Tím, že vy jste v pohodě, tak tu můžete být pro ostatní.
S klienty chodíte ven, jakou roli vlastně na vašich cestách sehrává příroda?
Přináší volnost, čerstvý vzduch, vůně a zvuky. Dnes v průměru trávíme 90 % času v budovách a vyjít ven je osvěžující. Příroda je vlastně druhý terapeut, protože jen pouhý pobyt v ní má blahodárný vliv na duši a tělo. Klientům poskytuje ještě jednu výhodu, která není na první pohled patrná, a to anonymitu a bezpečí. Nejdete totiž do místnosti s cedulkou Terapeut, ale do lesa nebo parku.
Může pobyt v přírodě působit preventivně? Máte nějaká obecná doporučení, jak často, jak dlouho?
Velká vědecká studie provedená na 20 000 lidech ukázala, že k načerpání veškerých benefitů z přírody stačí už 120 minut týdně. A nezáleží, jestli si je dáte v kuse nebo rozděleně po dnech. A co patří mezi ty benefity? Třeba snížení stresu, snížení krevního tlaku, posílení imunity a větší životní spokojenost. Je trochu postavené na hlavu, že znovu objevujeme, co by nám mělo být přirozené, ale schválně si zkuste spočítat, kolik času v přírodě strávíte.
Studie jsou jedna věc a druhá je náš vlastní pocit. To, co cítíte, když jste v lese, na horách nebo u vody. Relaxace, zklidnění myšlenek i pocit úcty, že jste součástí něčeho většího. Vemte si, jak nás dokáže ohromit západ slunce nebo první zelené lístky na jaře. Lásku k přírodě máme v sobě.
