Duševní zdraví dětí – aktuální téma postcovidových dní
Vzpomínky na to, jak trávili volný čas děti v období, kdy elektronické zařízení a pandemie ještě neřídili naše životy, nás zavedou na vesnici k babičce. Kopa dětí na hřišti hrála od honěné přes schovávanou až po vybíjenou snad všechny hry od výmyslu světa. Celé dny běhali po louce a babička měla problém dostat je k stolu, aby se najedli. Dnes svět funguje jinak. Naše dny řídí mobily, tablety, počítače a aplikace.
Elektronické zařízení nám významným způsobem usnadňují pracovní život. Během pandemie nám ale životy začali doslova řídit. Dospělí, a bohužel i děti a zejména teenageři zůstali připoutáni k židlím a počítačům na celé dny, týdny ba měsíce. Již před příchodem covidu rodiče mladých lidí pociťovali negativní vlivy elektronických zařízení na životy svých dětí. Pandemie a s ní spojené online vyučování jim nepomohlo. Spíše naopak. Mnozí hovoří o katastrofálních dopadech korona krize na psychiku mladých lidí i malých dětí.
„Dnešní děti a ani my, dospělí, už nebudeme moci existovat zcela bez elektronických zařízení. Online svět je naší každodenní a nedílnou realitou. Máme proto jako rodiče nový úkol. Naučit děti, jak s nimi zacházet a jak se v online neztratit.“
Ilustrační foto
Jak pandemie změnila trávení volného času u dětí a mladých lidí?
Na to, co našim dětem období pandemie dalo a co jim naopak vzalo, jak se s tím porvat a jak naše děti motivovat, vést a jak jim pomci najít svou vlastní cestu „přežití“ tohoto pro všechny náročního období, jsme sa podívali s PhDr. Luciou Vargovou Ištvanikovou, PhD., psycholožkou, lektorkou a zakladatelkou Centra osobnostního rozvoje dětí a dospělých.
Přinášíme vám první ze série rozhovorů na téma duševního zdraví našich dětí.
Lucka působí v oblasti krizové intervence od roku 2004 a od roku 2005 se věnuje lektorské činnosti, přípravě a realizáci tréninků v oblasti osobnostního rozvoje, firemního vzdělávání, zvládaní zátěžových situací a zdravého životního stylu. Stejně dlouho působí také v poradenské a terapeutické praxi, kde sa venuje individuálním klientům (dospělým i dětem), párům, rodinám a pracovním kolektivům. Jejím mottem je: „Věřím, že pokud se člověk odhodlá a vytrvá, vždy najde svou cestu a řešení.“
Dovolená – vzácné chvíle vzájomné blízkosti.
Paní doktorko, vy sama jste máma malého školáka. Řekněte proto jako máma a zároveň psycholog s bohatými zkušenostmi v pomáhaní dětem, jak vnímáte rozdíl v trávení volného času dětí dnes a před pandemií? Když mluvíme o dětech, rozdělme je na mladší, které měly online vyučování kratší čas, a ty, které u počítačů strávili téměř půl roku. Vidíte zde rozdíl?
Faktem je, že trávení volného času u dětí se změnilo, o tom není pochyb. Během pandemie a období, kdy jsme zůstali všichni připoutáni k počítačům, se tyto rozdíly ještě prohloubily. Mladší děti, předškoláci nebo děti na prvním stupni základních škol si dokázali více zachovat odstup od elektronických zařízení a nadále vyhledávali sociální kontakty. Zůstali v kontaktu s vrstevníky. Je však pravda, že i při těchto dětech se čas vstupu do online prostředí pandemií a s ní spojeným online vyučováním urychlil. I rodiče, kteří dosud odolávali škemrání dětí a oddalovali čas, kdy jim dají mobil či tablet, byli nuceni udělat tak kvůli škole. Je přirozené, že tuto skupinu dětí donedávna nepoznané či zakazované doslova strhlo. U starších dětí jsem se spíše setkávala s tím, že byli na čas strávený online už alergičtí. Přesto ale byli ochotni množství času věnovat mobilnímu zařízení i po skončení vyučování. Mobil nebo počítač bol totiž jejich jediným zdrojem kontaktu s vrstevníky.
Co vnímáte jako najčastější důvod, proč děti tráví na elektronických zařízeních tak mnoho času?
Všichni, i my dospěláci jsme zjistili, že online prostředí nám otevírá obrovské možnosti. Vnímám tři důležité faktory, které děti a mladé lidi poutají k elektronickým zařízením. Pro děti, zejména ty najmladší je to velké lákadlo. Přirozeně inklinují ke světu, který jim byl do tohoto času odopírán a ve kterém jsou jejich starší sourozenci a rodiče již zabydlení. Jejich nervová soustava intenzivně reaguje na množství podnětů, které jí online nabízí. U dětí starších je zas důvodem fakt, že alespoň online měli kontakt s vrstevníky a kamarády. Dokonce jsem sa setkala i s tím, že mladí lidé, kteří mají problém navazovat přátelství v reálném světě, byli za online vděční a mnozí si našli spřízněné duše, po kterých toužili. Není to samozřejmě úplně ideální, ale je pro dítě důležité mít někoho, s kým sdílí své pocity, nálady, trápení, radosti. Třetím velkým tahačem je pocit vítězství zažíván například při hraní her. Tak u mladších i u starších dětí. Mnozí zažívali úspěch poprvé a mohli si ho dopřát. Tím pádem sa u některých začaly vyskytovat projevy závislosti na hrách.
Spoločně strávené chvíle nabíjejí energií a budují pevné pouta.
Jaký to má vliv na vývoj dětské psychiky?
Rozhodně to nějaký vliv na vývoj dětské psychiky má. Existují studie, které říkají, že časté hraní her a nadměrné trávení času na elektronických zařízeních podněcují rozvoj nervozity a agrese u dětí. Naopak, jsou studie, které například vyzdvihují strategické hry, které pozitivním způsobem ovlivňují vývoj dětského myšlení. Přirozeně, pro většinu dětí jsou atraktívnější právě hry podněcující agresivitu a násilí. Pokud máme mluvit o negativech, je fér zmínit i pozitíva. Pozitivním vlivem může být již zmíněné navázání kamarádství u dětí, které měli problém navázat je mimo online světa a zde se jim to podařilo. V některých případech dokonce můžeme hovořit o pozitivním vlivu při bourání bariér medzi dítětem a dospělým, dítětem a rodičem či dítětem a odborníkem. Někdy děti mají menší zábrany něco napsat jako říct a zde nastává ten pozitivní moment. V mnoha případech to může být i přiblížení vztahu mezi rodičem a dítětem, kdy dítě vidí zájem rodiče o jeho svět a tím pádem dojde k navázání dialogu. Navzdory pozitivům, které online svět přinesl, není třeba zapomínat, že i v jeho využívání musí existovat nějaká rozumná míra. Pokud se rodič strácí v množství různých názorů, vždy se může poradit s odborníkem, který sa věnuje jemu a jeho dětem individuálně.
Čo je tím bodem, kdy se rodiče už rozhodnou vyhledat vaši odbornou pomoc?
Najčastěji přicházejí rodiče tehdy, když se u dětí projeví agresivita vůči nim, sourozencům, počítači, případně nekontrolovatelný bezdůvodný pláč či jiné „nepřiměřené“ emocionální reakce v případech, kdy nejsou vůbec na místě. Toto sledujeme zejména u mladších dětí. U starších dětí to mohou býť nezvládnutelné emoce, křik, či výbuchy hněvu. Rodiče se zvyknou polekat ve chvíli, kdy si uvědomí, že téma se doma točí pouze kolem hry a počítače. Mladí lidé sa zvyknou zavřít ve svém pokoji, nemají zájem o dění v rodině, o kamarády, nemají potřebu se osprchovat, dokonce nepotřebují jíst.
S jakými nejčastějšími problémy dětí ve spojitosti s používáním elektronických zařízení se setkáváte?
Chlapci sklouznou zejména do agresivity projevující se především tehdy, když se jim nedaří ve hře nebo jim chceme vzít mobil či zakážeme počítač. Dokonce sledujeme, že agresivita přeroste až do bodu, kdy dítě dokáže v návalu hněvu udeřit rodiče. U dívek je to zejména psychické. Zintenzivňuje se vnitřní prožívání a trápení se. Odmítají komunikovat, izolují se, výrazně se snižuje zájem o vrstevnické interakce, celkově nemají zájem nic dělat.
Kolik času stráveného na elektronických zařízeních vnímáte jako „vhodný“ při dětech a mladých lidech? Zkusme mluvit o denní bázi.
Čím méně, tím lépe. Nelze to samozřejmě říci na minutu přesně. Při nejmenších dětech se snažme pohybovat někde kolem 1 hodiny denně. Postupem věku je nutné přirozeně přidávat. Čím více něco dětem budeme zakazovat, tím více bude jejich touha narůstat. Cesta je vzájemný dialog. Mluvit s dětmi o tom, co jim elektronická zařízení do života přinášejí a co jim berou. Eliminovat čas v případě výskytu agresivity, nezvládnutých emocí, ale naopak, v případě zlepšení opět povolit více. Základ je mluvit s dětmi, nastavit si pravidla hned na začátku, zajímat se o jejich prožívání i o jejich život v online prostoru.
Konferencia Pre zdravie ženy v Bratislave 2021 – ONLINE PRENOS (LIVE STREAM)
Jak lze rozpoznat abstinenční příznaky u dětí v případě odejmutí mobilního zařízení?
Zmínila bych ty, u kterých bych jako rodič určitě zpozorněla a začala situaci řešit. U menších dětí je to projev velkého vzdoru vůči rodiči, házení se o zem, nekontrolovaný pláč, křik, až fyzické napadení nejen sourozence, ale i rodiče či jiné autority. U starších dětí a mladých lidí to může být například nepřiměřené zvýšení hlasu, slovní napadení rodiče, použití nadávky, bouchání a ničení věcí, nábytku, dokonce počítače, stažení se do pokoje a odmítání vyjít z něj, apatie vůči všemu, co se děje v rodině , škole či mezi kamarády.
Jak motivovat děti, aby si s rodiči povídali o tom, co na elektronických zařízeních dělají. Je to vůbec možné?
Zajímat se, mluvit o tom, co děti sledují. Dokázat si vzájemně vyjádřit názor, ale nebýt automaticky v pozici odporu či kritiky vůči zájmům dítěte. To je základ budování důvěry, vztahu a to je cesta jak vědět, co dítě prožívá v online prostředí. Pokud se děti ptají, odpovědět jim. Mluvit s nimi například o tom, co já sleduji na Instagramu, které stránky či účty by mohly být i pro dítě zajímavé, podnětné, motivační. Strávit na sociálních sítích čas společně. To je cesta, jak mít přehled a nebýt v případně obtíží zaskočen. Být dítěti partnerem, nikoliv kontrolou. Vztah založený na partnerství přetrvá, vzájemně obohacuje a otevírá dveře ke komunikaci.
Ilustrační foto
Je vhodné, aby měl rodič přístup do elektronického zařízení dítěte a sledoval jeho aktivitu? Pokud ano, jak to dělat citlivě, nebo kde je ta míra či hranice, abychom si vztah s dítětem utužili a ne se mu vzdálili?
To je vhodné řešit od úplného začátku, od prvního momentu, kdy dítě dostává do ruky svůj první vlastní mobil. Nastavit si pravidla fungování. Celé to souvisí s ovzduším, jaké vládne v rodině. Pokud má rodič zaheslovaný telefon, proč bychom měli vyžadovat od dítěte, abychom měli automaticky volný vstup do toho jeho. Naprosto klíčové je budování důvěry mezi rodičem a dítětem. Když si s dětmi povídáme, zajímáme se o jejich svět, přežívání, pokud naše reakce nejsou při tom, co se dozvíme pro děti zraňující, jednodušeji se podělí i o své starosti či radosti, které prožívají. O to jednodušší to bude i s nastavováním pravidel při používání mobilu a jeho kontrole. Nebudeme mít potřebu tajně číst zprávy, které si píší s kamarády.
Pokud si vztah založíme na důvěře, měla by fungovat i v této oblasti. Když se pravidelně zajímáme, co dítě prožívá a budujeme atmosféru důvěry a bezpečí, je pravděpodobnější, že se nám svěří, i když bude mít problém na sociálních sítích. Nebojme se tedy sednout si s dětmi k Instagramu a prohlédnout si spolu reels nebo youtubery, kteří nás asi velmi nebaví, ale pro naše děti jsou častokrát vzorem. Snažme se jim porozumět, nebo je alespoň vyslechnout. Hned na začátku si společně nastavme podmínky, za jakých budeme mít důvod do telefonu toho druhého vstoupit. Nedělejme to tajně. V životě mohou nastat situace, kdy budeme mít podezření, že se s dítětem něco děje, ono o tom odmítá mluvit a ten telefon nám pomůže nahlédnout do problému. Nikdy však nezneužívejme to, co zjistíme. Zacházejme s tím citlivě.
Prvá pomoc komplexne: Naučte sa zachrániť život a okamžite zmierňovať bolesť
Jak motivovat děti k jiné činnosti, máte pro rodiče nějaké „tipy a triky“?
Příklad rodiče platí vždy, i když se nám může zdát, že ne. Jednou to určitě přijde. Pokud si rodič potřebuje odpočinout od práce čtením statusů na sociálních sítích, nechtějme od dítěte, aby šlo odpočívat na kole. Přemýšlejme a hledejme, co bychom s dětmi mohli dělat společně. A reálně to společně dělejme. Pokud se nám nechce jít ven, prohlédněme si video návod, jak něco udělat, vylepšit. Ať přijde dítě s nápadem, jak trávit volný čas, ať najde samo aktivitu, ať vymyslí činnost a za to bude odměněno třeba hodinou her navíc. Je to motivační. Dítě je přirozené hravé a vynalézavé. A právě to se snažme jako rodiče využít a vést děti k používání jejich kreativity konstruktivním způsobem. To je přidaná hodnota pro všechny zúčastněné.
Připravila: Lucia Kočková
Foto archív: PhDr. Lucia Vargová Ištvaniková, PhD.
Ilustračné foto: Freepik