Terapeutka Slavka Kmeťová: Žena je energie vztahu

 Terapeutka Slavka Kmeťová: Žena je energie vztahu

Ve virtuálním prostoru ji naleznete také pod jménem Profikamarátka. Její terapie jsou specializovány zejména na vztahy, sebelásku, vnitřní rovnováhu a to i prostřednictvím léčení vnitřního dítěte. Výsledkem takových terapií je šťastný, naplněný a plnohodnotný život v rovnováze a v harmonii se sebou samým, ale i s lidmi ve svém okolí. Jedna z jejích skupin na sociální síti nese název Zdravé ženy. Slavka Kmeťová nám prozradila vše o své cestě z oblasti bankovnictví až k práci terapeutky. A také něco o tom, jaké to je, pomáhat lidem a mít z toho upřímnou radost.

Slavko, prozraďte nám na začátek něco o sobě. Čemu se v životě věnujete?

Mám 45 let, 20 letou dceru, partnera, se kterým jsme spolu 15 let. Už 6 let máme fenku Amy, která nám vyplňuje volný čas. Hodně s ní chodíme na dlouhé procházky do přírody. Přírodu a lehkou turistiku jsme praktikovali vždy, rádi se touláme po Slovensku, ale teď, i díky Amy, jsme venku mnohem častěji. Kromě toho ráda čtu, mám ráda dobré filmy, ráda si zatančím… To je můj soukromý život a volný čas. Jako terapeutka kromě online a osobních konzultací ráda tvořím a organizuji relaxačně-transformační víkendy pro ženy, ženské kruhy, různé webináře, semináře, setkání. Vytvořila jsem Intuitivní kartičky pro práci s vnitřním světem. Baví mě ta různorodost. No a pořád pracuji i na sobě.

Jak jste se dostala od bankovnictví až k práci vztahové a osobnostní terapeutky?

Když jsem nad tím uvažovala, uvědomila jsem si, že jsem terapeutkou byla vždy. Pamatuji si od základní školy, že mě vyhledávali spolužačky, i ze starších ročníků, sousedy, aby se mi svěřili, postěžovali. Mám dar opravdu slyšet, co lidé říkají, navnímat, kde je problém, nesoudit a podívat se na to z jiného úhlu pohledu. Dokonce i klienti v bance, téměř neznámí lidé, se mi svěřovali se svým životem. Vždy mě upřímně zajímaly příběhy jiných lidí a ráda jsem dávala svůj pohled na jejich situaci.

Po prvním velkém zklamání v lásce jsem začala číst knihy, které se věnovaly tomu, jak naše myšlení ovlivňuje náš život. To jsem měla přibližně 20 let. Vážněji jsem nad tím začala uvažovat až později, když mi bylo přibližně 33 let, což je věk, kdy většina z nás začne uvažovat, co dál se svým životem. Klademe si otázku, jestli je toto opravdu všechno? Co mě dělá šťastnou, co mě naplňuje… I díky těmto otázkám jsem se začala ještě více zajímat o osobní rozvoj. Musela jsem si hodně uklidit ve svém životě, smířit se s sebou, svojí minulostí a zkušenosti, které jsem získala, jsem začala posouvat dál, přítelkyním, rodině. Postupně jsem si uvědomila, že tohle je to, co mě naplňuje a baví. S podporou mých přítelkyň jsem se odhodlala překročit komfortní zónu a začít psát o svých zkušenostech, nejdříve blogy, a později jsem založila FB stránku a youtube kanál. Začátky byly samozřejmě rozpačité. Sama jsem prošla vzestupy a pády, a právě to mě naučilo, jak si poradit, co funguje a proč, proč jiné ne, jak zvládnout náročná období. Teď v podstatě předávám vlastní zkušenosti a to, co mně pomohlo nejvíc – vyléčit zranění z dětství.

Vždy jsem pracovala s lidmi. Začínala jsem jako pomocná síla v kuchyni, později servírka, prodavačka a po mateřské dovolené, po rozvodu jsem měla štěstí na práci v bance. Každé mé zaměstnání souviselo s nějakým druhem pomoci jiným. Všechno směřovalo k tomu, čemu se věnuji dnes, jen to už mám jako hlavní pracovní náplň, ne vedle něčeho jiného.

Kdy přišel ten zlom, že jste si řekla: Chci pomáhat lidem?

Terapie jsem začala dělat ještě při práci v bance. Uvědomovala jsem si stále více, že toto je to, čemu chci věnovat čas i energii, neboť mi to energii dává, vidím výsledky a posun u lidí, kteří mě vyhledali. Dávalo a dává mi to mnohem větší smysl, než jakákoli jiná moje předchozí práce. Za každou jsem samozřejmě velmi vděčná. Nelituji ničeho z toho, co jsem zažila a udělala, ale právě mé současné povolání bylo něco, čeho jsem se vzdát nechtěla. A když mi pak končila pracovní smlouva a měla jsem se rozhodnout, jestli podepíšu další, už jsem neměla o čem uvažovat. Věděla jsem, že to nebude úplně lehké. I ve mně se bil pocit zodpovědnosti vůči rodině, hypotéka atd., ale věděla jsem, že pokud ne teď, tak nikdy. Samozřejmě, podržel mě partner, vím však, že to bylo o mně. Já jsem cítila, že už jinak nemůžu. A to se odrazilo na jeho postoji. Co máte v sobě, to vám zrcadlí partner i vaši blízcí. Pokud bych o sobě pochybovala, tak by pochyboval i on. Když jste takto postaveni do situace, tak poslouchejte své srdce, své nitro, i když vás ovládá strach z nejistoty. Když se rozhodnete, řešení se najde a život vám ukáže, jestli jste se rozhodli správně. Nemůžete udělat chybu. Je to jen další zkušenost, která vás posune vpřed. Dělat věci srdcem nebude nikdy odsouzeno k nezdaru, i když to přechodně může vypadat jinak.

V čem vás nejvíce vaše práce naplňuje?

Ráda hledám a odkrývám příčinu problému. Neboť když najdete příčinu, problém zmizí. To mě baví, neboť úleva z poznání je pro daného člověka téměř okamžitá.

Tím, že doprovázím lidi na jejich cestě k sobě samým, do jejich nitra, k jejich podstatě, tak ten „AHA“ moment, kdy si to uvědomí, to jakoby procitnutí nebo probuzení. Je to rozpomenutí na sebe sama. Vidím to na jejich tvářích, energie se najednou změní a mně se často chce plakat s nimi. Nebo vím, že se vrátili domů, k sobě. Je na nich, jestli tam setrvají, či s tím budou dál pracovat, to už je zodpovědnost každého z nás, ale mají v rukou nástroj, jak s sebou dále pracovat, být sami sobě terapeutem i poradcem. A ten pocit je pro mě k nezaplacení.

Jaké problémy dnes nejvíce lidé řeší?

Jsou to partnerské vztahy, děti, práce a peníze. Všechna tato témata souvisí se vztahem k sobě. Neboť neumíme-li dostatečně ocenit sami sebe, neumí nás ocenit ani zaměstnavatel, neplatí nás dostatečně, jsme z toho frustrovaní, neboť se cítíme nedocenění, práce nás přestává bavit. Tuto energii přenášíme domů, jsme podrážděni na děti, partnera. V partnerství, pokud vše podřizujeme rodině a nenecháváme si čas na sebe, cítíme se vyčerpané, unavené, nedoceněné… Čekáme uznání, které nepřichází, najednou vidíme na všem kolem sebe jen negativa a už je problém na světě. Jsou to velmi úzce spojené nádoby. Když začneme k sobě přistupovat jinak, s respektem, úctou a láskou, začneme vnímat své pocity a naplňovat je, život kolem nás se začne měnit.

Máte mezi klienty více žen, mužů, případně teenagerů? Dokážete jim pomoci?

Více mě vyhledávají ženy. Právě žena, tím, že je emotivní a cyklická, začne spíše vnímat napětí, nespokojenost, klade si podobné otázky jako já: tohle je všechno? Žena je energie vztahu. Muži jsou statičtí, nemají rádi změnu. V poslední době se už poměr mužů a žen mění. Stále více mužů chce znát i ženský pohled na situaci. Je pravda, že většinou je k tomu dovede nějakým způsobem žena. Ať už proto, že se rozešli, nebo ji chtějí získat a často je žena ke mně rovnou pošle. Rádi za mnou přijdou i teenageři. Chtějí si jen popovídat, být přijati takoví, jací jsou, co se jim často doma nedostává. Nesoudím je. Rozumím tomu, co přežívají. Snažím se s nimi vyladit jejich vztahy s rodiči do úrovně vzájemného porozumění, aniž bych je poučovala o tom, jak se mají chovat. Nesoudím nikoho chování a způsob života. Spíše naopak, vnímám, že za každým z nás je příběh, který je jedinečný a který nás ovlivnil. Mohou být sami sebou a přijati bez posuzování. Už to je často velmi ulevující. Když se loučíme, cítí se mnohem lépe, než když přišli.

Co přesně si máme představit pod pojmem Terapie vnitřního dítěte?

Terapie má tři části. V první části vyrovnáváme vztah s rodiči, případně s lidmi, kteří nás vychovávali, ale je třeba se podívat i na biologické rodiče. Oni nás nejvíce ovlivnili v našem životě. Jsme na polovinu táta a na polovinu  matka. Máme všechny jejich vlastnosti, a pokud nechceme, aby se ty negativní aktivovaly, nehodláme pokračovat v jejich šlépějích, aby nás jejich stín nepronásledoval, a chceme být sami sebou, je třeba vyléčit a vyrovnat nejprve tento vztah.

Potom následuje léčení vnitřního dítěte. Vnitřní dítě (emoční tělo), to je vztah k sobě samému. To je láska k sobě. Já tento vztah považuji za nejdůležitější ze všech, neboť od něho se odvíjejí ostatní naše vztahy. Byli jsme vychováváni v podmíněné lásce, proto tak přistupujeme nejen k sobě, ale také k našim blízkým. Jsme k sobě laskaví, když je dobře, ale když se projeví nějaká slabost, jsme přísní. Emoční tělo se od fyzického těla oddělí v nějaké traumatické situaci v dětství. Stačí leknutí. Nemusí jít hned o násilí. Je to moment, kdy se dítě lekne, má pocit, že umře, a to emoční tělo se jakoby vymrští a zasekne se ve věku, kdy se oddělilo. Proto v dospělosti, zejména v kritických situacích, reagujeme jako děti. My se jej během terapie snažíme vrátit zpátky do fyzického těla a dále s ním pracovat. Je to praktické cvičení, ve kterém pokračujete sami. Můžeme i spolu, ale ta terapie je nastavena tak, abyste si mohli kdykoli pomoci sami. Je to poznání a přijetí sebe sama. Tak, jak jsme. Pro mě je to vědomý kontakt s sebou.

Třetí část je rovnováha mužské a ženské energie. Vnitřní muž a vnitřní žena, tedy naše duchovní tělo. Každý máme obě polarity a potřebujeme je mít v rovnováze. I v tomto případě se vracíme do dětství. Podvědomě v sobě nosíme vzorce chování, které jsme viděli doma. Proto je to vyrovnání s rodiči na začátku důležité. Na tom, jak spolu tyto dvě energie v nás komunikují a spolupracují, závisí naše vztahy. Co je uvnitř, to se projevuje, zhmotňuje ve fyzické realitě. Naše realita, náš život je odrazem našeho vnitřního nastavení. My to spolu vyrovnáme a vyladíme tak, abychom cítili lásku a obdiv k mužské i ženské energii. Díky práci s těmito energiemi se postupně zamilováváme sami do sebe a jsme vyrovnaní. A tento stav přenášíme i na ostatní.

Jaké nejčastější chyby děláme při hledání svého vnitřního štěstí?

Štěstí je pro každého zřejmě něco jiného. Pro mě je to stav bytí tady a teď. Když přijímám a vnímám co se děje, nemám potřebu to hodnotit, ale zůstávám ve spojení se sebou, v rovnováze. Možná bych spíše řekla o vnitřní spokojenosti. Podmiňujeme ji vnějšími okolnostmi. Ženeme se za výkonem a výsledky, říkáme si, když se stane toto, tak už budu spokojená, když dokončím toto, tak už si vydechnu, atp. Jenže tento krysí závody nás ženou do stále větších výkonů. Lepší auto, lepší mobil atp. Skončí jeden projekt a začne další. A ten očekávaný klid a radost nepřichází. Opět je to tím, že nás od dětství hodnotili podle výkonů a porovnávali s ostatními. Málokdy jsme mohli autenticky vyjádřit své pocity. Málokdy jsme dostali otázku: „Jak se cítíš?“ Šlo spíše o otázky: „Jaké známky jsi dnes dostal ve škole?“ Venku štěstí, radost a rovnováhu nenajdeme. Vnější svět je odrazem našeho vnitřního nastavení. Proto je třeba ho najít v sobě. Dokážeme-li být spokojeni s tím, co máme, být za to vděční, tak se to začne násobit. Začnou nám do života přicházet přesně ty věci, po kterých toužíme. Základem je vděčnost za to, co máme právě teď. Uvědomění si toho, co všechno jsme dokázali, zvládli, kam jsme se posunuli. Vůbec není marné vypsat si vše, co vlastníme, čeho jsme dosáhli, co jsme zvládli. Když to vidíme napsané černé na bílém, zjistíme, že toho vůbec není málo a že opravdu máme být za co vděční. Máme zavřená srdce. Vnímáme spíše to, co nám vadí, namísto toho, abychom zaměřili pozornost na příjemné věci.

Chybí nám vděčnost, radost, bezprostřednost a spontánnost. Příliš se kontrolujeme, chceme být „ti správní a dobří“. Tím možná na chvíli uspokojíme ostatní a cítíme přechodnou radost, ale ztrácíme tím sebe, neboť se potlačujeme a odsouváme do pozadí. Protože na prvním místě máme mít sama sebe.

Z čeho máme, my lidé, dnes v životě největší strach?

Strach je pudová záležitost. Každý z nás chce přežít a strach pramení z tohoto impulsu, z pudu sebezáchovy. Všechny naše činnosti jsou ovlivněny tímto pudem. V minulosti, pokud mě odmítli, vyloučili z kolektivu, umřela jsem, protože sama bych nepřežila. Je to v nás hluboko celé věky zakořeněné. Byli jsme na sobě navzájem, na komunitě závislí. Dnes, přestože doba je jiná, tento strach máme pořád. Proto se i bojíme projevit ve své autenticitě takoví, jací jsme, neboť máme strach z odmítnutí, vyloučení, nepřijetí, protože jako děti jsme jen zřídka mohli vyjadřovat své pocity a názory. Pokud jsme to udělali, často jsme nebyli vyslechnuti nebo nás znehodnotili. Právě z tohoto strachu vzniká blok při převzetí odpovědnosti za sebe samého. Přiznat své pocity a potřeby. Říct, že něco mi vadí, že já chci něco jiného než ostatní.

Často se obětujeme pro jiné a pak jim to vyčítáme. Je velmi nutné podívat se na sebe bez obalu. Uvědomit si, že všechno se děje pro něco. Nevidíme nebo nechceme vidět, že my sami se často chováme tak, jak vyčítáme ostatním. Je pro nás pohodlnější hodit zodpovědnost na někoho jiného. Kdo za to může, kvůli komu se nemůžeme změnit, pohnout, začít žít lépe. Převzít zodpovědnost za svůj život, toho se často velmi bojíme. Čelit sami sobě. Udělat rozhodnutí a stát si za ním, neběžet s davem. Uvědomit si, že jsme si svým postojem, chováním či myšlenkami vytvořili, co žijeme. Že všechno je naše dílo a tedy jen my to můžeme změnit. Vystoupit z role oběti. Role oběti je dětská energie. Dítě je závislé na okolí, zejména na rodičích. A mnoho strachů máme právě z dětství.

Strach pramení i z nedůvěry v sebe, v život, ve vyšší princip. To je u dítěte přirozené. My jsme ale už dospělí. Ale tím, že jsme často byli napomínáni, usměrňováni, dostávali jsme rady, co a jak máme dělat, jsme naučeni poslouchat jiné a dělat radost jim a ne sobě. Emoční dospělost je svoboda, zbavení se takových strachů a zároveň zodpovědnost za své jednání. Uvědomit si, že jsem tvůrce svého života a dokud já s tím svým životem něco neudělám, neudělá to nikdo. Pokud se tedy nezbavíme tohoto strachu, strachu z nepřijetí, nebudeme se umět postavit sami za sebe a tvořit to, co opravdu chceme žít. Kvůli těmto strachům neumíme najít vnitřní klid a radost.

Je nějaký obecný recept, jak bychom si měli vyladit sebelásku?

Buďme k sobě laskaví tak, jako když jsme čerstvě zamilovaní. Když toho druhého bereme takového, jaký je a vůbec nic nám nevadí. Vybavte si ten pocit. Máte toho člověka na prvním místě, snesli byste mu „modré z nebe“, udělali byste cokoli, jen aby byl spokojen. Jste tolerantní, laskaví, ohleduplní… Ale chováte se tak i k sobě? Máte sebe, své potřeby a pocity na prvním místě? Starejme se o sebe tak, jako o milovaného člověka. Začněte si všímat, co vás naplňuje a baví a věnujte tomu více času. A naopak, postupně nebo i najednou odstraňte ze svého života to, co vám energii bere. Naučte se říkat NE, když cítíte, že něco nechcete. I to je projev sebelásky.

Každý den sami sobě řekněte v zrcadle: „Jsi krásná, děkuji ti.“ Chvalte se. Nic neberte jako samozřejmost. Nebojte se čestně si přiznat i své negativní vlastnosti a poděkovat za ně. Bez nich bychom to nebyli my. Uvědomme si, že každá vlastnost má svůj protiklad. Nemůžu být jen laskavá. Pokud chci být opravdu laskavá, potřebuji přiznat a přijmout i svoji aroganci. Nebojte se toho. Nestanete se arogantními ani špatnými. Tím, že to přiznáte, se osvobodíte.

V čem si myslíte, že spočívá tajemství šťastné a vyrovnané ženy?

Je to velmi individuální, neboť každá z nás je jiná a potřebuje něco jiného. Proto je důležité poznat sebe samu. I se svými bolestmi. Pro ženu je velmi důležité přiznat a přijmout svou zranitelnost. Naše síla je právě v naší zranitelnosti. Přes bolest rosteme, proto bychom ji neměli potlačovat a skrývat. I leknín má kořeny hluboko v temném bahně. Právě díky tomu bahnu je tak krásný a obdivuhodný. Autenticky je třeba říci, co mě trápí, bolí, co mě zranilo. Odhodit model silné ženy, která vždy vše zvládne, nepotřebuje objetí, ani odpočinek, ani pomoc. Necítit se být méně za to, že některé věci nezvládám.

Upřímně si odpovědět na otázky: „Co chci, po čem toužím, co mi vadí, jak se cítím…? A pak si tyto potřeby a touhy naplňovat. Pro nás, ženy, je nutné se setkávat. Být jen samy za sebe. Vystoupit z role matky, partnerky, milenky, dcery, sestry. Jednoduše jen být. Sdílet, povídat si, i si postěžovat. Jedna druhé rozumíme, víme, jak se cítíme. Takto si doplňujeme energii, kterou potřebujeme k vyživení našich blízkých. Pokud si to nedopřejeme, jsme unavené, nervózní, nešťastné. Toto muži, naši partneři, moc nemají šanci pochopit, protože nejsou cykličtí a emotivní, což je velmi dobře, neboť je zde někdo, kdo nás pevně podrží, když se hroutíme, dá stanovisko či řešení. A další velmi důležitá věc je vnitřní rovnováha mužské a ženské energie. Když máme tyto energie v rovnováze, nikdo nám nic nezrcadlí, nemáme potřebu nic nikomu dokazovat, jsme spokojené, vyrovnané a hlavně tehdy se může začít svobodně projevovat naše ženská energie. Cítíme se stejně dobře v mužské i ženské společnosti. A bez problémů umíme být i samy a užít si to. Každá žena potřebuje čas na sebe. Měla bys ho na sebe najít a postarat se o sebe nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Děkuji za prostor a přeji hodně spokojených čtenářek.

Foto archiv: Slavka Kmeťová

Zanechajte nám komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.